Příběhy. Za každým dotazem v emailu, za každou žádostí o individuální konzultaci stojí příběhy. Setkávám se s příběhy frustrovaných lidí a ještě mnohem častěji frustrovaných psů. Ti první jsou nespokojení, protože si něco vysnili, naplánovali, nějak to chtěli mít, jak to mají všichni ostatní a funguje to. Ti druzí, protože jim nikdo nedal na výběr, nikdo je neposlouchá a jejich pocity a emoce vlastně nikoho nezajímají. Protože to prostě MUSÍ fungovat.
Jenže takhle snadné to není.
Mít více psů bývá radost. V něčem to bývá trochu úleva, část času většinou věnují nějakým těm vzájemným interakcím a nevyžadují tak tolik pozornosti od nás. Na druhou stranu, nárokují si oba (všichni) pro sebe stejnou část pozornosti, jako ten druhý (třetí, pátý). Takže v konečném důsledku, ne, není to úleva.
Taky – člověk se cítí jako pán tvorstva. Dva, to už je přece smečka, a koukněte, jak je mám pod palcem. Nebo tři. Nebo pět.
A nebo: ten první je trochu nemocný, nebo ho prostě můj sport nebaví, a já ten sport chci dělat, tak na tom přece není nic špatného, pořídit si dalšího, ne? První bude chodit na procházky, s druhým budu sportovat…
Chceme chovat štěňátka, ale s první to nevyšlo, tak máme druhou a třetí.
Máme dvě děti a každé chce mít svého psího kamaráda.
Ale nemáme čas. Ano, dejte nám nějaké instantní řešení, uděláme to, ale prostě spolu MUSÍ vycházet. Vždyť nám to s více psy fungovalo celý život, a sousedům to taky funguje, tak teď to MUSÍ fungovat taky, když to chceme.
Jenže nemusí. NEMUSÍ.
Víte, míc víc psů je spousta radosti, a člověk přijde na to, jak dokáže mít srdce široké a milovat všechny. A jako většina statistického rozložení jevu, i tady platí známá Gaussova křivka, a v dobře 80% případů to s větší nebo lehčí mírou funguje, a i více psů spolu soužije v pohodě a až na drobné občasné výměny názorů bez větších potíží. No a pak tady máme těch zbývajících 20%.
Představte si, že žijete s partnerem, se kterým jste se seznámili oba velmi mladí. Často se stává, že takové vztahy vydrží, ještě častěji takové vztahy mívají spousty krizí, někdy se lidé rozjedou, aby si začali chybět a znovu se dají dohromady. Někdy to prostě jen vyšumí, a nic velkého se neděje. A někdy, občas, se jejich vnitřní rozpory rozšíří tak moc, až se vzájemně začnou nenávidět a dělat si naschvály. A teď si představte tyhle bývalé partnery, které ve fázi vzájemné nenávisti zavřete do jedné společné domácnosti. Protože spolu prostě MUSÍ vycházet. Možná, s trochou štěstí, se časem naučí vzájemné ignoraci. No a nebo se jednoho krásného dne porvou tak moc, až se pokusí jeden druhého zabít. A velmi podobné to je s emocemi našich psů.
Já a ani moje smečka rozhodně nejsme dokonalí. Momentálně sdílím svou domácnost a svůj život se sedmi psíky. Snažím se o to, aby měli život maximálně pohodový a užívali si ho. Myslíte, že jako trenér to mám jednoduché? Pojďme si povědět příběhy některých mých psíků…
Příběh první – Berenika
Moje první holanďačka, vlivem ne zcela šťastných okolností v době odchovu pravděpodobně s deprivačním syndromem. Na jiné psy reaguje otevřenou agresí, byť nikdy nepřechází do afektu a skutečně komunikuje. Jednou výjimkou byla a jsou štěňata. Ty opravdu nedokázala pochopit a v podstatě ani rozdýchat. Nenávidí je. Když jsem chňapla po příležitosti vzít si štěně po (tehdy) jediné holanďačce, co se kdy účastnila MS světa v agility, říkala jsem si, že to prostě nějak vyřešíme.
V den, kdy jsem jela pro štěně, PP a ostatní doklady už dávno doma, jsem seděla na schodech, objímala Berunku a brečela, že jí to nemůžu udělat. Udělala.
Několik prvních týdnů bylo extrémním stresem pro mne i pro ni. Měla jsem vymyšlený pečlivý management, nikdy neměly příležitost setkat se bez kontroly, pracovala jsem s klecí, přepážkou, náhubkem. Pokud se Berenika ocitla v jedné místnosti se štěnětem, ztuhla tak až přestávala dýchat. DAP difuzér a feromonové obojky byly první pomoc – s nimi se dokázala občas i nadechnout. Věděla jsem, že kdyby měla příležitost, já štěně nemám. Trvalo to zhruba tři měsíce, během kterých velmi velmi pomalu a postupně jsem managovala blízkost štěněte, hlídala komunikační signály a míru stresu, opatrně rozmělňovala hranice. Spousta lásky pro Berunku, přestože byla ztuhlá a nenávidějící.
Naštěstí CikCak byla její opak – vyrovnaná už od štěněte, nic moc si z ní nedělala, respektovala ji stejně jako fakt, že ji nechce, a hrála si se zbytkem smečky. Hezky reagovala na moje vytváření hranic. Během tří měsíců to pořád nebylo dobré, ale pomalu začala Berunka vedle ní dýchat a pokoušela se ji sice ignorovat, ale mizely tendence ji skutečně vraždit.
Zlom přišel v okamžiku, kdy na jedné akci dostala Cak „jednu výchovnou“ od cizí feny. V tu ránu Berunka okamžitě nastoupila a s obrovským vztekem, což ostatně dlouhodobě bylo její druhé jméno, začala Caki bránit. Své štěně si může zabíjet jen ona sama. Od té akce ji začala brát na vědomí, komunikovat s ní. Ano, Berenika vždycky měla a má vysokou míru agrese v komunikaci, ale komunikuje. A Cak se s tím naučila naprosto perfektně pracovat, čemuž jsem dnes moc vděčná, protože ji agresivně komunikující psi nijak neděsí a má spousty strategií, jak se s nimi dorozumět.
Od doby Cak už jsem Berunce přivedla domů několik dalších štěňat a dospělých psů. Poslední štěně, Talonku, akceptovala během tří hodin s útrpným výrazem, že ježiš zase bude mít co vychovávat. Caki skutečně má ráda, je to dodnes jediný z mých psů, který se může o Berunku fyzicky opřít nebo si k ní lehnout a Berunka od ní se zhnuseným vrčením neodchází.
Berenika je prostě herdek baba, ale nikdy nikomu nezpůsobila vážné zranění, má perfektní inhibici a svou agresivní komunikaci umí naprosto bezvadně škálovat vzhledem k situaci. Ve smečce po akceptaci nového člena je prakticky bezproblémová…
Příběh druhý – Odin
Odinka jsem si vzala jako ročního už nějaký čas kastrovaného psíka. Původně to měl být parťák pro mého partnera, nicméně ten si to těsně před tím, než jsme pro něj jeli, rozmyslel, a já jsem jen odmítla po 3-týdenní komunikaci s útulkem říct, že na to kašlem. Pro mne moje slovo platí, takže jsme pro něj jeli a „zůstal na krku“ většinu času mně.
Byl příliš brzy kastrovaný, nedospělý, bál se lidí a hystericky reagoval na jakýkoliv vzrušivý podnět. On neštěkal, on ječel, neschopný přestat, zamčený ve svých hrůzách. Lidem se snažil vnutit se tak, až u lízání a mazlení přepadal přes záda, jak se snažil odevzdávat. Sebevědomí měl tak nízké, že když jsem s ním na začátku chtěla jakkoliv pracovat, musel odměny získávat přes odměňovač, jinak i vzetí odměny z ruky bylo na něj příliš velký tlak, který neustával. Podařilo se mi spousty věcí rozvolnit, lidi začal mít nakonec rád a zmizelo frenetické vnucovnání k mazlení, zjistil, že ruce skutečně jen odměňují, naučil se zvládat své hysterické reakce na náhle se objevivší lidi. Jediné, co mu zůstalo, a co se mu stalo tak trochu osudným, byly přemrštěné reakce venku na zahradě, při kterých z neschopnosti ovládat svoje vzrušení ječel a štípal u toho ostatní psy.
Naneštěstí vlivem několika nešťastných okolností, kdy jinak zcela bezpečná Caki vlivem zdravotních potíží měla sníženou hladinu serotoninu a tím zvýšenou míru frustrace a agrese (což se nicméně bohužel ukázalo až později) a Jas se v souvislosti s pubertálními změnami zásadně měnila v povaze (o té budu vykládat později), došlo k jeho pokousání. Spouštěč bylo pravděpodobně pro Cak jeho štípání do nohou, pro Jas pak jeho hysterický bolestný jekot. Byť jsem je oddělila během pár vteřin, léčení těla zabralo docela dlouhý čas, ale psychika už se nedala dohromady nikdy. Oddělila jsem ho od ostatních, nechávala ho jen s těmi bezpečnými, kteří se po něm ošklivě ani nekoukli, hlídala a managovala. Pořád se ale doma necítil dobře a bál se. Naneštěstí se to o pár měsíců později ještě utvrdilo jedním lehčím napadením ze strany Jas, které už zdravotně nebylo tak markantní, ale jeho přesvědčilo v tom, že náš domov už pro něj nadále není bezpečným místem. Ať byl, kde byl, snažil se schovávat pod nábytek, třebaže v místnosti ostatní psi nebyli. Snažila jsem se hodně mu vrátit důvěru – ve mne ani v lidi ji neztratil, ve psy ale hodně a doma se prostě necítil dobře.
Nakonec shodou okolností uvažovala o dalším psíkovi moje kamarádka – doma dva kastráty, jeden sice míval problémy se psíky, ale kastrát si nejlépe rozumí zase s dalšími kastráty, tak nakonec jsme se domluvily na víkendu na zkoušku, a Odinek už tam zůstal. Naštěstí. Má ten nejlepší a nejbezpečnější domov, dva dobré parťáky, se kterými si většinou rozmí, a trpělivou paničku, která mu pomáhá s jeho ne úplně šťastným životním nastavením. Trpělivě s ním trénuje a překonává životní nástrahy, které jim staví do cesty život s více psy.
Bylo to pro mne poprvé, co jsem se dobrovolně rozhodla vzdát svého psa, prostě proto, že jsem nebyla schopná pro něj udělat v mé domácnosti víc, aby mohl žít tak šťastný život, jaký by si sám pro sebe přál.
Příběh třetí – Bohoušek a Tar
Po odchodu Lumpa mi ve smečce chyběl element velkého dospělého psa. S koulema, ne kastráta, to už jsem díky Odinkovi věděla, že kastrát do smečky moc nezapadne. Samozřejmě sociálního a komunikativního, teriér byl s končící pubertou sice na teriéra velmi rozumný, ale co si budem, pořád imponující chlapeček.
Nějakou dobu se na sociálních sítích objevoval inzerát, kde se hledal domov pro bývalého služebního psa vězeňské služby, který po sedmi letech služby hlídal tři roky prakticky jenom na řetězu pneuservis. Neměl moc času – došlo k darování objektu a nový majitel psa nechtěl. Útulek nebo injekce. Hodným lidem bylo psa líto a snažili se mu najít nový domov.
Nebyl to úplně prototyp psa, u kterého bych si myslela, že snadno zapadne. Ale byl to kříženec maliňáka a holanďáka, a pruhy nejsou voda, dobře, pojedeme se na něj podívat. Jedinou podmínkou, kterou jsem měla, bylo, že nebude žrát teriéra.
Žral. Oko zelené, rudý vzteky ho chtěl zabít na vzdálenost spousty metrů, bez ohledu na to, že Tar se snažil celou situaci deeskalovat a nabízel smír. Nebyl přijat. Nechtěla jsem ho, další starosti s oddělováním psů v domácnosti, kdysi dávno už jsem tu zkušenost měla, věděla jsem, že je to o pečlivém managementu a stresu pro mne.
Tak jsem říkala, že tedy jen pro další doplnění inzerce vyzkoušíme, jestli je schopný se domluvit aspoň s fenami.
Nebyl. Neuměl komunikovat, vyháněl i feny, chránil si i kýbl s vodou. Přede všemi.
Pak kolem prošel nový majitel, a jeho děti. Bohouš vydával hrůzostrašné vrčení, tuhnul, fixoval děti pohledem, připravený vystartovat.
…
Seděla jsem tam, hlavu v dlaních, a věděla jsem, že to je průšvih. Desetiletý nesocializovaný pes, který se nesnese se psy ani s fenami a nenávidí děti, jakou tak asi v útulku bude mít šanci?
Otevřela jsem dveře do klece v kufru. „Tak si nastup…“
Ukázalo se, že co vypadalo nejprve jako katastrofa prvotřídních rozměrů, bylo nakonec požehnání. Bohoušek neměl zkušenosti, což ale taky znamenalo, že neměl moc špatných zkušeností. Nejprve roztál s holkama a relativně rychle se naučil psovštinu. Spolu s holkama okamžitě přijal Odinka – celou dobu se k němu choval jako k feně, mohl mu skákat po hlavě nebo ho kousat, feny smějí všechno. Tedy krom toho brát mu míček, tam dodnes nezná ani sestru 🙂
Bohužel v průběhu opatrného seznamování se několikrát míjel i s Tarískem. Toho chtěl zabíjet pořád a po několika marných pokusech o zklidnění situace si to vzal osobně už i Tar a začal mu vzájemnou nelásku a agresi vracet. Občas se stala drobná chyba managementu, teriér přežil, Bohoušovi se tlapy zahojily. Nakonec jsem se s oběma domluvila přes poslušnost a mají-li oba koše, chodí kolem sebe sice po špičkách, ale respektují se. Dokonce jsme s nimi absolvovali i dovolenou v Polsku u moře v chatce s jedinou místností, oba s košema, ale bez havárek a pokusů o ně. Ale dlouhodobě, když jsem to tak dělala doma, bylo vidět, že je to pro ně stresující. Chodí pořád kolem sebe ztuhlí, po špičkách, dávají si strašný pozor, aby náááhodou neudělali něco, co toho druhého vyprovokuje. Nakonec jsem přešla na systém oddělování pomocí zábrany do dveří pro děti a řízeného vypouštění ven na střídačku, kdy se oba nepotkávají napřímo. Pokud musím, vezmu je i dohromady a funguje to, ale bydlet spolu doma nemusí, ke vzájemné spokojenosti a uvolnění všech stran.
Zajímavé je, že z obou jsou nakonec výborní sociální komunikátoři, schopni v interakcích ustát kdekoho a v konfliktu mají stopku a neeskalují konflikty. Tedy, krom vzájemných vztahů, tam to prostě už je o vzájemné averzi a navzájem se zkrátka nemusí.
Příběh čtvrtý – Jasněnka
Moje šprtě, trochu ukřičená princezna, jinak ale naprostý typ dokonalého fyzicky zdravého agiliťka. Byla to příležitost nechat si stejnou krev, jako jsem měla doma, a Caki i přes své zdravotní obtíže pro mne byla a je dokonalým prototypem vyrovnaného sociálního psa se spoustou komunikačních strategií a chuti do práce. Vzala jsem si tedy štěně po její sestře s vidinou možnosti fyzicky zdravého štěněte na agility (Berenika má těžkou spondylozu, se kterou bojujeme od jejích 3 let, u Cak se v roce a půl objevil problém s přechodovým obratlem, následovaným SRMA, sice vše nakonec podchyceno a v rámci možností vyléčeno, takže nějaký čas sportovat mohla, ale chovat jsem na ní nechtěla). Do roka a půl, než přišlo první hárání a puberta, byla Jasněnka skutečně paní dokonalá. Byla trochu nerv a má neuvěřitelně slabou schopnost kontroly impulsů, což se paradoxně nejvíc objevilo v trénincích pasení. Tam jsme toho na nějakou dobu úplně nechaly, než se naučila trochu pracovat se svou hlavou a než se naučila se trochu ovládat. Nicméně před psy dávala přednost lidem, i když pravda až trochu příliš vlezle a slintavě, ale spolu se zvyšující se sebekontrolou jsme se naučily i povel „nevítat“. Ale venku se psy vycházela v pohodě. Práci miluje, agility zejména, učí se rychle a je poctivá, pokud při běhu zvládá svou excitaci a drží se myšlení.
Doma začaly s pubertou problémy. Nejprve se přichomýtla k neštěstí s Odinkem, jenže pak už bylo vidět, jak se její přátelské úmysly mění a hledá příležitost k dalšímu napadení. Nedávala jsem jí je, ale znervózňovalo mě vidět, jak na něj zírá i když spí, ztuhlá a čekající na příležitost.
Vlivem mých velmi složitých životních okolností pak napadla i Meluzínku a později i Berunku. Jejím záměrem bohužel není komunikovat, ale zranit. Melzí mi jednou dokonce zkusila napadnout, když jsem ji držela na klíně a mazlila se s ní. Jas přišla zezadu, takže jsem na ni neviděla, a přes rameno se pokusila mi ji vytrhnout z náruče. Ostatní příběhy byly podobné – při sebemenším vzrušení se snaží některou z holek chytit za zadní nohu a pokud ji stáhne na záda, snaží se pak kousat do břicha. Nikdy jsem nic takového neviděla ani nezažila. Dlouhý čas jsem hledala etologické nebo jakékoliv jiné vysvětlení – jejím záměrem není komunikovat, ale způsobovat zranění. Spouštěčem nemusí být ten druhý pes sám o sobě, spouštěče jsou situace jako „otevřu dveře kotce s Bohouškem“, jdu ke dveřím od auta, kopnu Talonce míček… Miluje kluky a Talonku, kterou po příchodu okamžitě adoptovala a během prvních pár minut se o ni začala starat a pečovat. Talon jí může udělat prakticky cokoliv, teriér si s ní hraje typem „kousnu tě do nohy“ a Jasněnka je uvolněná. Kluky a Talon miluje.
U Odina jsem po konzultacích s několika i zahraničními etology myslela, že ji k akci vyprovokuje pach strachu. Ale Odinek už s námi nějakou dobu nebydlí a její reakce na ostatní holky tomu neodpovídají.
Funguje v oddělených partičkách, některý kluk a Talon a ona. Ještě před nedávnem s ní mohla být i Cak, teď už to není bezpečné, přestože v mezičase má spousty láskyplných afiliativních interakcí i s ní.
Jenže Caki teď dohnaly obtíže s přechodovým obratlem, noha ji od něj bolí skoro trvale, setrvale kulhá. Je oslabená a zdá se, že to je důvod, proč má Jasi v případě svého nepatrného spouštěče v hledáčku už i ji.
Jasněnka funguje přes den v režimu oddělených partiček, v noci jsem zkoušela ji taky oddělit, ale byla nešťastná, nutně ke svému šťastnému životu potřebuje mou přítomnost a kontakt. Je tedy trvale managována s náhubkem, pokud je v přítomnosti ostatních. Ona se tak brzdí a místo bezhlavého napadání musí komunikovat, starší psí holky z ní tak nemají obavy, protože vidí, že přemýšlí a dá se tak s ní dorozumět. Náhubek mi tak pomáhá, abych dala všem členům smečky, co potřebují – mou pozornost, mazlení a kontakt, přičemž předcházím nehodám s potenciálními fatálními následky.
S Jas takhle žijeme už skoro dva roky, z toho poslední půl rok má i Zylkené, bez většího efektu. Doufala jsem, že s pubertou a po několikerém hárání se jí povaha zase otočí a srovná, ale bohužel se tak nestalo, a po třetím odhárání a v téměř 4 letech je už jisté, že je to její osobnost, kterou se musím naučit respektovat a žít s ní. Ano, mohla bych na ni tlačit a vynutit si, že nebude reagovat, ale její komplikovaná duše na tlak reaguje strachem, pasivitou a depresí. A to mi to za to nestojí.
V současné době konzultuji v zahraničí, kde je práce s podobnými problémy trochu jinde, nasazení fluoxetinu. Pro podobné příběhy, kdy jde o kombinaci nekomunikativní agrese z důvodu velmi nízké schopnosti se ovládat a spouštěčem tak může být prakticky cokoliv, s ním mají výborné výsledky. Uvidíme. Ani ona ale NEMUSÍ žít pod tlakem a ve stálém stresu.
Co vám těmi příběhy chci říct?
Když si berete svého druhého, třetího nebo pátého psa, prosím, dobře se rozmyslete. Může jít všechno fajn a mohou to být jenom radosti, ale NEMUSÍ.
A ani ti psi spolu vyjít NEMUSÍ jen proto, že vy to tak chcete.
Tak než si pojedete pro dalšího parťáka, nejprve se prosím dobře rozmyslete:
Co když to nevyjde?
Jste schopni managovat domácnost se psy, které je nutné oddělovat?
Jste schopni dát všem psům dostatek času a pozornosti, když nepůjde je venčit nebo trénovat společně?
Jste připraveni na stres z toho, že pokud uděláte chybu v managementu, může to skončit vzájemným zraněním?
Dokážete oddělit konflikt s klidnou hlavou, nezmatkovat pro trochu krve, ale věcně ošetřit a postarat se o rány, které jdou zahojit doma? Popř. se hystericky nesložit u veterináře, když vám dá po dvouhodinové operaci zpět vašeho miláčka, ze kterého trčí dreny, které budete muset co pár dní jezdit vyměňovat?
Dokážete milovat i psy, kteří se projevují agresivně, ať už jde jen o komunikaci nebo to myslí vážně?
Dokážete překonat sami sebe a pomoci jim, ne sobě… neboť od toho vše vychází, zajistit jim bezpečný život bez stresu, kdy teprve pak nebudou dělat věci, které tak stresují nás?
Dokážete snést výčitky svědomí i výčitky okolí, pokud se rozhodnete, že jeden z vašich vámi milovaných psů by měl možná lepší domov někde jinde? A dokážete odpustit sami sobě i jemu, pokud mu takový domov nebude možné najít, a bude vaše zodpovědnost udělat mu život co nejhezčí i tak, třebaže to bude stát spousty nervů jeho i vás?
Pořídit si psa je zodpovědnost. Zodpovědnost Malého prince – psi si nemohou vybírat své domovy, nemohou se rozhodnout, s kým své životy sdílet chtějí, a i když si mezi sebou nebudou vzájemně rozumět, pořád budou chtít být s vámi, protože vy jste je k sobě připoutali. A je vaše zodpovědnost udělat to pro ně, i když to bude znamenat víc práce a úsilí, nepůjde-li to dodávat všem společně…
Myslete na to, prosím.
Vaše trenérka Lenka